ZubateZaby

Slezské město Bruntál a jeho zvláštní živočišný druh zubaté žáby, tj. bezocasí
obojživelníci podkmene obratlovců a řádu žáby (Anura), vlastně daly světu také hlavní
impuls ke vzniku a zakládání prvních Potěmkinových vesnic. Stalo se tak před více jak
225 lety, tedy krátce předtím, než na Rusi začal Grigorij Alexandrovič Potěmkin kolem
roku 1787 budovat fiktivní vesnice pro carevnu Kateřinu II. Velikou, vlastně jeho
vládkyni a současně milenku. Jsou to nejnovější objevy z privátních archivních
materiálů potomků Potěmkina někdy z konce 18. století. Pravdivost jeho vazeb na země
Království českého, v rámci tehdejší Habsburské monarchie, potvrdil i Státní archív
Rakouska ve Vídni, který má k dispozici dokumenty z cest rakouského císaře Josefa II.
na východ do Ruska. Nakonec jeho časté cesty do oblíbeného rakouského Slezska a
zejména pak na Bruntálsko také souvisí s jeho přídomkem Potěmkin „Tavričeskij“,
tedy drobná staročeská zkomolenina „skákej – česky“, rusky „tavri česki“.

ZUBATÉ ŽÁBY Z BRUNTÁLU A POTĚMKINOVSKÉ VESNICE, TAKÉ BOJE S TURKY

A jak bruntálské zubaté žáby souvisí s Potěmkinovými vesničkami? Tedy ruský šlechtic, hrabě a kníže G. A. Potěmkin (*1739 – 1791),
známý jako vojevůdce, diplomat a carevnin milenec, byl velmi snaživý a ambiciózní. Snažil se o neustálé vylepšování všeho ruského,
přikrášloval všechno, co nějak souviselo s jeho milovanou carevnou Kateřinou a s maximální profesionalitou vždy zastíral pravý stav věcí. V
časech, kdy se připravoval společný rusko-rakouský útok na Osmanskou říši, se od Josefa II., tehdy rakouského císaře, dozvěděl, že v horách
Jesenických, v okolí řádové komendy Bruntál, se nacházejí doposud neznámé žáby, známé svojí atraktivitou a nebezpečností. Na pozvání
zdejšího místodržícího velmistra Německého řádu, tehdy Maxmiliána Xavera z Reidheiumu (1770 – 1797), zdejší kraj navštívil a zajímal se o
formy rozmnožování a vlastně pěstování tohoto druhu žáby. Po návratu domů hned Kateřinu Velikou informoval, že Rusko nemůže být
velikým impériem, když nemají ani ty zvláštní bruntálské žáby. Navíc jejich nápadně vysoké a útočné skoky, tehdy do výše zhruba až
jednoho metru, se jim zalíbily jako úskočná lest pro územně se roztahující Osmany. Do roku 1787, kdy byla oficiální prohlídka bohatství a
prosperity ruského Krymu, tak bruntálští poslali Potěmkinovi do Petrohradu kolem 200 beden s těmito zubatými žábami.

Carský inspekční výlet na Krym se tak chystal a vedle stavění paláců pro zahraniční delegace a hosty se vyspravily cesty, stavěly stáje pro
koně, hlavně pak vytvářely iluze skvělého rozmachu na Rusi. Malíři malovali fiktivní velkoformátové obrazy, carskou flotilu s mnoha koráby a
kulisy vesnic, kolem nichž se pásl dobytek a skotačily právě ty naše bruntálské žáby. K inspekční výpravě na Krym za účasti habsburských přátel
kolem Josefa II. došlo roku 1787. Návštěvníkům tak ukazovali jedno a to samé stádo krav několikrát, armádní pluky se v noci přemísťovaly,
papírové lodě pluly z přístavu do přístavu, a největší efekt právě zařídily skákající žáby, kterých bylo připraveno hned několik stovek. Při
zastávkách na trase Potěmkin ukazoval doprovodu výsledky výcviku zubatých žáb a naznačoval jejich uplatnění v připravovaném boji s
Osmany, muži sporými ale malými výškou. Ve vesnických chalupách se Kateřina Veliká divila, že vedle psů a koček si děti hrají v blátě, rovněž
dovezeném ze slezského Bruntálu, také s hravými ale nebezpečnými žábami. Při námořní přehlídce v získaném Sevastopolu zubaté žáby tak
udivily carevnu Kateřinu i Josefa II., že se hned dohodli, že budou nejen využívat bojovnosti zubatých žáb, ale také jejich kůže při zhotovování
maskovacích uniforem ruských námořníků.

A jak velké zubaté žáby obstály ve fiktivním vojsku a papírových vesnicích hraběte Potěmkina? Mnozí členové doprovodu a vojenští
experti byli z inspekce nadšeni, záludnost zubatých žáb a jejich přirozenou maskovací schopnost od přírody obdivovali, svědkové pak ještě
po dlouhá desetiletí nadšeně popisovali velké žáby a jejich metrové skoky. Rakouský císař Josef II. označil svojí cestu na Krym a bojovné
žáby za „halucinace“, nevěděl, zda ze samohonky, nebo těžkého francouzského vína. Snad i ruská carevna Kateřina II. tušila, že ne všechno,
co viděla, může být skutečné, ale její láskou zaslepené oči do Potěmkina, to nakonec přijaly. A od té doby se pojem „Potěmkinovské
vesnice“ na Rusi spojuje také s neznámými slezskými žábami s velkými zuby a skoky. Zda tito živočichové ze Slezska pomohli
Rusko–rakouské koalice v bitvách s Turky se rovněž dnes už neví, historie ale hlásá, že rusko-turecká válka byla vítězně ukončena roku 1790
dobytím Izmailu a přeživši vojáci si tenkráte vůbec už nepamatovali, zda měli mžitky z boje před očima, nebo skutečně viděli velké zubaté
žáby a jejich nebezpečné vysoké skoky. Nakonec i vítězný hrabě Potěmkin v říjnu 1791 na svých cestách zemřel. Jeho lékaři se jen pak
dohadovali, zda důvodem úmrtí byla perforace žlučníku, nebo možná kousnutí a otrava krve z nějaké nebezpečné žáby. To je Bruntálští
víme, že to určitě mohly způsobit naše odvážné bruntálské žáby. (… použito archívů z Petrohradu, Vídně a kronik Osmanské říše)

Podle peří poznáš ptáka,
podle žáby bruntáláka !